Ve zprávách často slýcháme o tom, jak se vyvíjí novinky v oblasti umělé inteligence. Například o stroji, který se usmál, nebo programu, schopném předpovědět, jaké kamarády si člověk vybírá, nebo dokáže určit jeho oblíbený druh hudby.

Tento neustálý proud fantastických příběhů napovídá, že stroje se začínají osamostatňovat a stávat chytřejšími. Prostě - je to nová forma života, kterou bychom měli - my lidé - považovat spíše než za stroj, za společníka. Takové závěry nejenže mění všeobecný názor na počítače - ale přetvářejí naše základní životní zvyky.

Matice a šrouby z výzkumu umělé inteligence se vlastně dají použít v mnohem obyčejnější oblasti. Například - vědci z IBM nedávno zveřejnili stroj na "otázky a odpovědi", který je navržen pro hru ve stylu "Riskuj!". Předpokládejme, že IBM upustila od teatrálnosti a přišla s novým vyhledavačem, který by byl lepší než známý Google. Takové seřízení stejné technologie by IBM vyneslo nejen uznání použití umělé inteligence, ale veřejnost by také poznala, jak se taková technologie dá efektně využít.

Další věc je prezentování robotů - učitelů. Tito roboti nemají všichni stejně vysokou úroveň. Miniaturní robotické přístroje, používané v medicíně, jsou mnohokrát pokročilejší, než populární robotičtí pedagogové. Bohužel ale nejsou tak slavní. Roboti - učitelé jsou ovšem jen určitá forma "high-tech loutkářství". Záleží totiž na dětech - konverzují s nimi a různě spolupracují. Dokazuje to, že lidé jsou společenští tvorové, a jestliže se budou stroje prezentovat se schopností sociálního cítění, lidé si lépe zvyknou.

Všechno směřuje k tomu, že myšlenka umělé inteligence nám poskytuje možnost, zbavit se zodpovědnosti předstíráním, že stroje převezmou více a více zodpovědnosti za lidi. Sledování filmů a poslouchání hudby, navrhované algoritmem, se zdá být relativně neškodné. Doufejme, že lidé si někdy vyberou sami. Cit pro umění by neměl být plně ovlivněn jakýmsi algoritmem, kterému bezmezně důvěřujeme, že pro nás vybere to nejlepší. Roboti nemohou odhadnout pocity ani myšlenky, řídí se pouze statistikami.

Když přemýšlíme o počítačích, jako o pasivním nástroji bez přidávání lidských vlastností, náš pohled je střídmější a bez přehnaných ideálů o tom, co se ve skutečnosti děje jak s mašinkami, tak s lidmi. Problém je, že výsledky zkoumání vědců a inženýrů se často zákazníkům a mediím jeví jako z filmu o Frankensteinovi.

Vědci jsou prostě také jenom lidé a bojí se o budoucnost lidstva, jako kdokoli jiný. Snaží se například najít odpověď v otázce smrti. Ve slavné instituci Silicon Valley tvrdí, že v blízké budoucnosti se z internetu náhle stane super inteligentní umělá inteligence, mnohem chytřejší, než kdokoli z nás. Bude z něj mrknutím oka živoucí organizmus. Ovládne svět dřív, než si toho lidé vůbec všimnou.

Technologie je v podstatě forma služby. Vynálezy mohou pomoci ulehčit těžké situace, zmírnit chudobu a utrpení. Můžeme dát lidem příležitost být lepšími, protože díky přístupu k novým lékům, modernímu bydlení a dalším vymoženostem, rádi pomohou lidem nemocným a hladovým.

Zdroj: http://www.nytimes.com/2010/08/09/opinion/09lanier.html?pagewanted=1&_r=1