Brazil
Z Cyber Wiki
| Brazil | |
| |
| Originál: | Brazil |
| Režie: | Terry Gilliam |
| Scénář: | Terry Gilliam Tom Stoppard Charles McKeown |
| Hrají: | Jonathan Pryce Robert De Niro Katherine Helmond Ian Holm Bob Hoskins Michael Palin Ian Richardson Peter Vaughan Kim Greist |
| Žánr: | Sci-fi komedie |
| Rok: | 1985 |
| Stopáž: | 142 min. |
| Hodnocení: | 90% |
[editovat] Oficiální text distributora
Podobně jako ve DVANÁCTI OPICÍCH, i zde Gilliam umístil svůj příběh do těžko definovatelného období kolem Vánoc "někdy ve 20. století", kdy armády bezejmenných úředníčků striktně dodržujících kancelářskou etiku jak z 30. let na každém kroku doprovází fantaskní přístroje moderní doby. Groteskní prostředí doplňují stejně groteskní postavy - hlavní hrdina Sam (Jonathan Pryce), jež se postupně sbližuje s naivní Jill (Kim Griest), pro kterou největší potěšení představuje sauna a filmy bratrů Marxových; Samova matka posedlá plastickou chirurgií; Jack v podání Michaela Palina, jemuž byla tato role napsána na tělo a jehož postava prochází ve filmu proměnou z příjemného chlapíka až k typickému produktu zrůdného systému, který např. svou ženu oslovuje Barbaro jen proto, že jeho šéf si není schopen zapamatovat její pravé jméno.
[editovat] Recenze
Gilliamův Brazil je orwellovsky mrazivou tragikomedií (režisér ji ostatně chtěl původně nazvat 1984), jejíž jednotlivé detaily mnohdy nabývají až směšných podob. Celkové vyznění filmu – navzdory pitvorné absurdnosti, v jejíž poetice se vyprávění odvíjí – odráží hrůznou bezmocnost člověka vůči tyranskému mocenskému systému, který jej na každém kroku sleduje a neváhá přistoupit k tvrdým represím, jakmile cítí ohrožení. Je přitom zcela lhostejné, že mašinérii teroru rozpoutal malicherný omyl, vzniklý záměnou jmen: na centrálním (v technickém vybavení záměrně archaizovaném) informačním úřadě totiž došlo k prohození počátečních písmen, neboť do samočinného psacího stroje spadl velký „hmyzák“ a… vinou toho byl místo „teroristy“ Tuttla zatčen spořádaný otec rodiny pan Buttle. Hlavním hrdinou filmu je však drobný úředníček Sam Lowry (Jonathan Pryce), jemuž jeho vlivná rodina neustále (byť proti jeho vůli) zajišťuje postup v kariéře. Když se Sam jednoho dne setká s krásnou Jill (Kim Greistová), dívkou kterou dosud vídal jen ve svých snech, a chce vypátrat její identitu, zjistí, že se k jejím utajovaným údajům nedostane jinak než z „vyšších“ míst. A zároveň se náhodou zaplete s hledaným panem Tuttlem (Robert De Niro) – s „osamělým teroristou“ a dokonalým instalatérem, který si svérázně dokáže pomoci v každé situaci.
Brazil je pozoruhodným opusem i díky své scénografii založené na obludně pojaté architektuře sterilních mrakodrapů a chmurně pompézních budov. Tato koncepce velmi zdařile vytváří dojem hloubky i dálky, širokého a hromadně zabydleného prostoru. Neméně sugestivně jsou zobrazeny také „retro-futuristické“ technické vynálezy a infrastruktura: monitory počítačů jsou instalovány na starožitných psacích strojích, na „kafkovských“ úřadech obložených plechovými šanony je zavedena potrubní pošta, divoká změť kovových rour a gumových hadic uschovaných ve stěnách jako by připomínala vyhřezlé vnitřnosti celého mocenského systému. Přitom absurdní vzhled i fungování těchto rekvizit a kulis je pro Terryho Gilliama neutuchajícím zdrojem pro vytváření neočekávaných komických efektů (policejní zásah začíná pokaždé proražením kruhového otvoru ve stropě, jímž se vzápětí spustí speciální komando a který je posléze opět vyspraven; robotické prověřovací přístroje napodobující kolébavé lidské oko, jsou až trapně směšné svojí dotěrností a nemotorností; byrokratičtí úředníci se zarputile skrze zdi přetahují o stůl ve svých vězeňské kobky připomínajících kancelářích; barvité billboardy zobrazují panensky krásnou přírodu, za nimi se ale rozprostírá pouze vyprahlá planina; na obrazovkách televizních retropřístrojů se objevují komedie s bratry Marxovými apod.). Chování lidí z „lepší“ společnosti, která se pravidelně schází na okázalých večírcích, se vyznačuje satirickou karikaturou hraničící až s nechutností (postarší dáma, která si kvůli „mladšímu“ vzhledu nechává extrémně vytahovat lícní partie). Absurdní přemrštěností se vyznačují také propagační hesla sloužící totalitarismu („Vzájemným podezíráním k lepší důvěře“) – Terry Gilliam se ostatně nechal inspirovat autentickými plakátovými texty ze druhé světové války.
Důležitou součástí snímku jsou sny a „fantasy“ vize ústředního hrdiny, v nichž se nejprve odrážejí spíše podvědomé touhy po volnosti (létá v oblacích s orlími křídly a jako anděl spásy zachraňuje krásnou dívku uvězněnou v kleci). Později se v nich začne zrcadlit pocit jeho ohrožení i hledání vlastní identity: bojuje s obrovitým japonským samurajem, pod jehož maskou nakonec spatří svůj vlastní obličej (což má zřejmě naznačovat postupující vnitřní přerod ustrašeného kolaboranta obávajícího se teroristů, ačkoli žádného z nich nikdy neviděl a setkal se pouze s anonymními, neustále se množícími explozemi). A po té, co je Sam odsouzen k mučení, jež má provádět jeho bývalý přítel (Michael Palin), vstoupí do jeho mysli představa „hollywoodského“ osvobození v poslední chvíli, vojenské přestřelky a poté úniku s milovanou dívkou do idylické krajiny. Závěr filmu proto zdrtí svojí bezvýchodností – mučitelé zklamaně odcházejí od Samova duchem „nepřítomného“ těla se slovy, že jim jejich vězeň navždy unikl… Snímek, o kterém spisovatel Salman Rushdie prohlásil, že „Brazilany jsme vlastně všichni, neboť všichni jsme hosty v cizí zemi“, má dvě verze: evropskou a americkou, z nichž údajně právě ta americká vyznívá ve svém konci o poznání nadějněji – anebo přesněji řečeno – méně beznadějně. Společnost Universal, jež vlastnila práva na uvedení Brazilu v USA, totiž trvala nejen na zkrácení původně dohodnuté metráže, ale především vyžadovala určité „změkčení“ celého příběhu. Režisér se nejprve pokoušel těmto představám společnosti vyjít částečně vstříc, odmítl však výraznější zásahy, které by změnily vyznění filmu. Konflikt uvízl na mrtvém bodě: uvedení filmu se po celý rok 1985 odkládalo (premiéra přitom byla – s ohledem na časové situování příběhu i na jeho zjevné orwellovské souvislosti – naplánována na Vánoce předchozího roku) a Gilliam dokonce uveřejnil v prestižním filmovém časopise Variety inzerát, v němž se dotazoval, kdy bude jeho snímek konečně uvedený do kin. Přestože film někteří kritici – například z Los Angeles – vyhlásili nejlepším domácím filmem roku, dočkal se pouze omezeného uvedení. Gilliam si proto právem stěžoval, že na americkém trhu byl Brazil téměř zabit nepřízní distribuční firmy, která snímku nezajistila ani tu nejzákladnější propagaci. Události zobrazené ve snímku jako varovná fikce se v souvislosti s jeho (ne)uvedením v „orwellovském roce“ paradoxně proměnily v hořkou realitu.
